Můj život se nyní řídí novým úslovím, které ve zkrácené verzi tvrdí něco jako: „Někdy je důležité vypnout světlo v koupelně, abychom viděli, že se svítí na záchodě.“ Poselství je snad jasné. Moje poslední dny se nesou ve znamení návštěvy Modrooké, ve vymáhání peněz, které bych měl dostat za vedení pár dětí a z jednoho podivného obvinění, podle něhož jsem snad špión. Takže taková normální letní pohoda. I když dnes mělo sluníčko asi mrakovinu. Vlastně mám ještě dva malé postřehy. Uvědomil jsem si dnes jednu zásadní lidskou vlastnost a to, že opravdu dokážeme být neviditelní. Pokud zavřete oči, jste skutečně neviditelní. A nenechte si od nikoho nalhat, že to tak není. A ta druhá věc se týká juda. Chvíli už ho dělám a až teď jsem si všimnul, že judo tak trochu připomíná klidný rozchod. Nejprve se dlouze objímáte a pak oba pláčete. Asi bych měl někde zhasnout…
Blíží se konec prázdnin. Už zase. Snad se jednou dočkám toho, že se třeba opozdí. Na přestupný rok třeba? Nemáte z toho někdy deprese? Já jako školáček jsem ji touhle dobou míval relativně často. A jako učitel jsem se toho taky nezbavil. A určitě už jsem o tom někdy už psal. Ale zpátky do dětství. Jako dítě jsem byl velice ustrašený (a jako dospělý jsem se toho taky nezbavil) a nejvíce mě strašily papírnictví. To jsou ti největší vyvrhelové. Už od poloviny prázdnin z výloh ohlašují, že opět usedneme do školních lavic a jestli máme všechny pomůcky. To je hnus. Tak snad z toho splínům nepodléháte. Navíc podle kalendáře začíná podzim až 23. září, tedy nejpozději ze všech ročních období. Nevím jak vám to pomůže, ale nějak mě to teď napadlo. Školní rok 2012/2013. Vracím se do lavic. Či spíše před ně. Tak doufám, že letos nepropadnu. Ani těm depresím…
Přemýšlím o svém stáří. Ne nějak důsledně, spíše jen ze zvědavosti o svém budoucím směřování. Ze všeho nejvíc toužím vlastnit starý psací stůl, psací stroj, z něhož by třeba vyšel nějaký román, a po malé kavárně s šumem bez úzkostí někde v Saint Marie, kde bych mohl snídat palačinky. Vzduch podobných míst, vzbudil ve mně život v takové míře, že ožila i má duše městského poběhlíka. A pokud by se tam někde vyskytovala i Modrooká, nebylo by to vůbec zlé. Mohl bych dále zůstat kartografem jejího těla, archivářem smyslů za hranicemi naší vášně. A taky bych chtěl mít nějakého němého čtyřnohého kamaráda, kterému bych svěřoval všechna má tajemství. A ten můj román? Něco na podobném principu jako jsou Avengers, ale místo Thora či Kapitána Ameriky by v něm vystupovaly české pohádkové bytosti. Něco jako Pat a Mat pekli dort v kalhotkách? Raději kousek pohádky pro Modrookou.
Skoro Bob s Bude Bobem dorazili ke skalnatému pahorku Bobovisku. Pokud má Bude Bob pravdu, bude na zastavení Ne Boba potřeba síla, kterou podle legend Bobovisko skrývá. Skoro Bob si pamatoval z dětství starou legendu o pěti mocných Bobech, kteří se vydali na čtyřech koních na cestu poznání. Bobové byli samozřejmě stateční, ušlechtilí a moudří, hodně cestovali po dalekých zemích, bojovali s obry, zachraňovali sličné obludy před nenažranými princeznami a přivezli zpět tajuplný artefakt. Žádný obyvatel Boba však nevěděl oč se jedná, jelikož všichni raději četli druhou část legendy, která pojednává o tom, jak se Bobové hádali, kdo bude muset jít na zpáteční cestě pěšky. To všechno se však stalo už v dávné minulosti. Nyní Skoro Bob a Bude Bob kráčeli po vrcholu Boboviska. Bude Bob spatřil v dáli kamennou mohylu a rozběhl se k ní…
Blíží se konec prázdnin. Už zase. Snad se jednou dočkám toho, že se třeba opozdí. Na přestupný rok třeba? Nemáte z toho někdy deprese? Já jako školáček jsem ji touhle dobou míval relativně často. A jako učitel jsem se toho taky nezbavil. A určitě už jsem o tom někdy už psal. Ale zpátky do dětství. Jako dítě jsem byl velice ustrašený (a jako dospělý jsem se toho taky nezbavil) a nejvíce mě strašily papírnictví. To jsou ti největší vyvrhelové. Už od poloviny prázdnin z výloh ohlašují, že opět usedneme do školních lavic a jestli máme všechny pomůcky. To je hnus. Tak snad z toho splínům nepodléháte. Navíc podle kalendáře začíná podzim až 23. září, tedy nejpozději ze všech ročních období. Nevím jak vám to pomůže, ale nějak mě to teď napadlo. Školní rok 2012/2013. Vracím se do lavic. Či spíše před ně. Tak doufám, že letos nepropadnu. Ani těm depresím…
Přemýšlím o svém stáří. Ne nějak důsledně, spíše jen ze zvědavosti o svém budoucím směřování. Ze všeho nejvíc toužím vlastnit starý psací stůl, psací stroj, z něhož by třeba vyšel nějaký román, a po malé kavárně s šumem bez úzkostí někde v Saint Marie, kde bych mohl snídat palačinky. Vzduch podobných míst, vzbudil ve mně život v takové míře, že ožila i má duše městského poběhlíka. A pokud by se tam někde vyskytovala i Modrooká, nebylo by to vůbec zlé. Mohl bych dále zůstat kartografem jejího těla, archivářem smyslů za hranicemi naší vášně. A taky bych chtěl mít nějakého němého čtyřnohého kamaráda, kterému bych svěřoval všechna má tajemství. A ten můj román? Něco na podobném principu jako jsou Avengers, ale místo Thora či Kapitána Ameriky by v něm vystupovaly české pohádkové bytosti. Něco jako Pat a Mat pekli dort v kalhotkách? Raději kousek pohádky pro Modrookou.
Skoro Bob s Bude Bobem dorazili ke skalnatému pahorku Bobovisku. Pokud má Bude Bob pravdu, bude na zastavení Ne Boba potřeba síla, kterou podle legend Bobovisko skrývá. Skoro Bob si pamatoval z dětství starou legendu o pěti mocných Bobech, kteří se vydali na čtyřech koních na cestu poznání. Bobové byli samozřejmě stateční, ušlechtilí a moudří, hodně cestovali po dalekých zemích, bojovali s obry, zachraňovali sličné obludy před nenažranými princeznami a přivezli zpět tajuplný artefakt. Žádný obyvatel Boba však nevěděl oč se jedná, jelikož všichni raději četli druhou část legendy, která pojednává o tom, jak se Bobové hádali, kdo bude muset jít na zpáteční cestě pěšky. To všechno se však stalo už v dávné minulosti. Nyní Skoro Bob a Bude Bob kráčeli po vrcholu Boboviska. Bude Bob spatřil v dáli kamennou mohylu a rozběhl se k ní…
Žádné komentáře:
Okomentovat