Otázková

Jako děti si klademe spoustu otázek a tak nějak doufáme, že až vyrosteme, budeme moudřejší a najdeme si na ně odpovědi. Nakonec opravdu vyrosteme, opravdu jsme chytřejší a takové otázky si přestaneme klást. Přitom to mohou být otázky velmi zásadní. Pro mě je typické, že mám plno otázek bez odpovědi, nebo naopak mám odpovědí až příliš a to je potom ještě horší než nemít žádné otázky. Pokud se v tom orientujete, tak jste na tom lépe než já. Třeba nyní si vzpomínám na jednu mou otázku týkající se kapra ve vaně. Proč je pro něj leknutí daleko horší než pro člověka? Víte to? Já jsem vyrostl a k otázce se už nikdy nedostal, jelikož kapra ve vaně už nemívám… Znamená to snad, že čím míň máme kaprů ve vaně, tím míň máme i otázek?

V září záříme, i když se blíží předzim. Právě se cítím jako páté kolo u vozu. Takže se cítím asi jako volant. Navíc si uvědomuji, že zpěv ptáků může být tou nejhorší ukolébavkou. Hlavně tehdy, pokud odjíždíte brzy ráno od své modrooké dívky. Kvůli Modrooké si navíc musím klást další otázky. To opravdu nikdo neříká vtipy o dětech na onkologii? Nikdo nekreslí obrázky lidem k narozeninám a svátkům? Nikdo si nechce povídat dlouho do noci o bez moci plynoucí z nemožnosti jíst studený pudink? Nikdo si nehraje na vlastní (ostravské) rádio? Další otázky? Žádné odpovědi? Nejspíš to ale budu dělat dál. Alespoň do té doby než mě někdo přesvědčí o tom, že se tím nebudu moci živit…

Tak raději dál. Léto bývá často ve znamení vody. Scházíme se u různých přehrad, rybníků a nádrží. A něco takového je i symbol podzimu u nás doma. Pro nás všechny je totiž podzim ve znamení vody, ale vody neklidné, rušivé. Naštěstí nejde o žádné katastrofické záplavy, jen nám pár trubek nedává spát. V podstatě už čekám jen na to, až se na posteli vyplavím ze dveří. Stěhovat se však nechci a myslím, že jsem už o tom i jednou psal. Představa, že se musím stěhovat z domova, abych šel do lepšího mi je v podstatě dost příjemná, ale ve skutečnosti mě děsí. Bojím se opouštět svou noru. Jediné co může takové utrpení vyvážit, je vidina budování nory nové. Třeba i Modrooké… A kousek pro ní. Tebe? Další otázka?

Krásná se dívala z okna za nímž byla pouze tma. V pokoji, kde zamyšleně stála, svítila lampa, což mělo za následek, že v okně zpozorovala samu sebe. Měla rozcuchané vlasy, prázdný pohled a opět se obviňovala z mnoha nesourodých hříchů a zároveň byla pyšná na život, který žila. A přesně takovým byla člověkem. Dvojím, ne špatným, ne však ani ctnostným. Ve zvláštním pořadí ji napadaly otázky, o kterých mluvila se Skoro Bobem. Ten často hovořil o tom, že i v největším štěstí má člověk právo na to, být trochu nešťastný. Krásné se zdálo smutné, že to neplatí naopak...