Spletitě spletená

Nevím proč, ale někteří lidé mi dokáží říct „mladý muži“ tak, že to snad ve všech světových jazycích musí znamenat „hajzle“. No nic. Napadl mě tento týden zajímavý námět na román. Hlavní hrdinou by byl poeta a šermíř Tyrano z Castillonu, který by však trpěl tím, že by mě velmi velké uši. Tyrano by tajně miloval svou nevlastní tetu Roxetu, která však miluje mladého šlechtice Christolina. Tyrano tajně Christolinovi pomůže Roxetu získat. Konec jsem ještě nevymyslel, mám zatím jen úvodní kapitolu, která se odehrává v divadle, kde Tyrano slovně i šermířsky zesměšní jednoho z diváku, jenž si utahuje z jeho nosu. Teda uší. Tyrano by měl také pronést větu: „ Své klapky na uši odhazují v dáli… S grácií.“ Jen bych chtěl dodat, že tento můj námět nemá nic společného s tím, že jsem byl s Modrookou v divadle na Cyranovi z Bergeracu… 

Tento týden jsem, kromě vymýšlení svého originálního díla Tyrana z Castillonu, s trochou nostalgie koukal na obrázky z prvního dílu Harryho Pottera. Nevím jak vám, ale mně přijde vtipné koukat na ty malé děti a říkat si – Ty umřeš, ty umřeš, ty budeš smrtijed, ty umřeš, tvoje prsa budou budit rozruch – a tak dále. Občas je asi potřeba nějakým způsobem ulevit rozumu. Jen tak se proplouvat bytím. Když se nad tím zamyslím, je můj rozum vlastně tím, co znám nejlíp. Ovšem, je tady spousta věcí, u kterých se pletu. Třeba u pletení. Nebo háčkování. Všechno má přeci svůj háček. Můžu se třeba mýlit, když si myslím, že nyní píšu hlupotu. Třeba nyní spím na posteli, která pluje v Tichém oceánu a tohle se mi zdá. V jednom se ale přece jen nemůžu plést a to v tom, že mám rozum. Dokazuji to už tím, že si to myslím. Perfektní. Čím víc, ale nad něčím hloubám, tím více mě to mate… 

Mate mě i taková drobnost s papežem, cirkví a Bohem. Podle mé jedné, přiznávám lehce podivné teorie, musí být papež takový zachycovač špíny, bolesti, bídy a viny celého světa. Abych vám to vysvětlil. Všechno začíná u faráře u zpovědi, ten všechno to zlé předá někomu vyššímu (o církvi toho zase tak moc nevím), ten pak kardinálovi a ten papeži. No a od něj by to mělo putovat k samotnému bohu (A je vůbec samotný?). Teda, jestli bůh existuje, nebo pokud existuje alespoň nějaká adresa Bůh, kam se všechno to zlé dá poslat. Když teď nad tím přemýšlím, tak jestli nějaký ten bůh existuje, doufám, že má hodně dobrou omluvu. Asi uvidím po smrti. I když pokud by se v mém případě nedostavila, asi bych se nezlobil. Na druhou stranu jsem si také uvědomil, že je důležité nemyslet na smrt jako na konec bytí, ale spíše jako na značně efektivní způsob snížení vlastních výdajů. Trochu se teď bojím jen toho, že až se probudím, budu potřebovat pádlo…Trochu to snění na mě padlo… Pohádka! 

Slunce opět vyšlo (tak jak je to v Bobovi pořád) a vesele Skoro Boba a Bude Boba lechtalo paprsky. Někde v dálce zazpíval pták. Vlahý větřík províval listy stromů, pozdvihoval hlavičky květin a roznášel jejich vůni po celém lese. Nějaký hmyz probzučel kolem na cestě za tím, co hmyz zpravidla asi dělá v pozdním odpoledni. Mezi stromy se nemelodicky nesl zvuk sténání. Skoro Bob a Bude Bob leželi na zemi a vypadali jako při posledním tažení. Skoro Bob se probral, a ihned toho litoval. Kocovinu už párkrát zažil, ale takovouhle ještě nikdy. Propadal se do nejtemnějších propastí. Docházel k závěru, že pád ze skalisek není ani zdaleka taková legrace jako pořádné kopnutí do hlavy. Nechtělo se mu hýbat, poněvadž cítil jakési tupé bušení, a tak prostě ležel a přemýšlel. Zachrání rodiče? Uvidí ještě někdy Bob? Krásnou?