Ne konečná

Tak jsme zase přežili. Hysterie kolem letošního konce světa skončila. Ale musím se přiznat, že jsem se docela bavil. Na IDNES byl dokonce konec světa online. Tak doufám, že s ním udělají ještě nějaký online rozhovor, kde by objasnil proč nenastal. I když teď jsem slyšel, že to ti Májové špatně spočítali, a že konec nastane až 26. Jsem z toho jelen. A zajímalo by mě, jel v tom s nimi i Karel? Nějak tomu ale nevěřím, nejspíš zase poběží zprávy a hlasatelka řekne: „Tak bohužel, zase nic. Nepodařilo se. Snad někdy jindy. Sledujte dál naše zpravodajství. Příště už to musí vyjít.“ Každopádně si říkám, že i kdyby to letos náhodou už nevyšlo, nemusel by se kolem toho dělat takový povyk. Lidi, přestaňte panikařit! Konec přijde i bez nás. Nemusíme mu tak zuřivě pomáhat na světlo… 

Osobně doporučuji příchod konce světa přečkat v klidu s nejbližšími. Já se takhle „přečkával“ s Modrookou v Huse na provázku s dalšími 300 lidmi. A z klidného improvizačního večera se stal divoký rockenrolový večírek s heslem „Kdo neskáče není Clash!“ A my skákali. A vedle nás skákal Vladimír Morávek. Pěkný tanec světa. Opravdu jsme si chtěli tenhle konec užít, takže jsme se vydali s Modrookou i do Chorvatska. I když jen na večeři. A když píšu o Chorvatsku, myslím tím restauraci ukrytou v Novém Liskovci. Bylo to fajn, byli jsme jediní návštěvníci a chorvatský majitel, číšník, kuchař i krotitel divoké zvěře v jedné osobě nám připravil moc dobré menu. Snad nikoho nezklamu, ale musím napsat reklamu. Nebojte, nepřihřívám si vlastní polívčičku. I když možná ano, ale spíš ne. Víte, nejsem moc gurmánský typ, ale tohle je takový můj tip. Dalmatská restaurace Barka je velice příjemným místem k posezení, k povečeření, k popití i pobytí. Vyzkoušejte… 

A mám další tip. Vánoce nejsou jen časem zastavení, klidu, pohádek, dárků a kaprů. Seřaďte podle libosti. Jsou také časem přehršle receptů. Ať už na desítky variant bramborových salátů nebo třeba na různé druhy přípravy kaprů (Na černo? Po mlynářsku?). Čas Vánoc je také časem vánočního cukroví. A v tomhle mumraji vidím svou silnou stránku. Pohybuji se tedy hlavně v oblasti konzumace, ale od minulého týdne mám jeden vlastní recept, o který se s vámi rád podělím. V podstatě si stačí najít na netu jakýkoliv recept na cookies (Já jim intimně říkám „Kukáčci“). Má to ale jedno ale. Pečlivým zkoumáním jsem zjistil, že nejlépe chutnají, když je nesníte hned po upečení. Nejlépe totiž chutnají pár dní uležené. Sušenky, takže usušit? Já bohužel vždy dojedu na svou potřebu zkoušet, jestli už jsou. A když už jsou, tak už nejsou. A to je nejnáročnější věc na mém receptu… Taky si teď říkáte: „Recept tu?“ 

Tak to je tak všechno, hlupoty za ty roky snesly množství výlevů, milostných vyznání, bolestných doznání a nyní ze zoufalství došlo i na recept, který vlastně ani není recept. Jde to se mnou z kopce. A nejspíš za to nemůže ani skutečnost, že tahle hlupota je první hlupotou, psanou ve Starém Městě. Nová ve Starém! Prostě lovím ze dna poslední myšlenky. Alespoň nemusím lovit kapra. Bude prý totiž štika. A já se tady u Modrooké cítím jak ryba ve vodě. Nadšen láskou, naštván blbostí a přejeden perníkovou slastí. Tak má ne konečná… Pěkné Vánoce ať už je (ne)slavíte jakkoli!