Vždy jsem chtěl, aby mi na pohřbu zahráli Sluneční hrob, ale nyní jsem si uvědomil, že by to vlastně znamenalo mojí smrt. Takže jsem to změnil. Nechci, aby mi zahráli Sluneční hrob na pohřbu, ale při narození. Tak snad se to povede. Předsevzetí však často berou za své, jakmile si uvědomí, že mi nebudou milé. Ještě, že se umím topit i opít bez následných bolehlavů. Zatím je mi skvěle, jsem totiž celý. Celý šťastný z běhu nových věcí. Nový rok přeci. V určitých náladách máme tendenci dělat z komárů (vel)bl(o)udy, stačí změna data a hned jsme nuceni býti veselí. Zajímavé. Dojímavé. Ale v podstatě zbytečné. Asi jako hlupoty. Přesto je budu psát i sedmým rokem dál a dál a dál,až do té doby než pochopím. Ale jsem dost nechápavý. Takže tak je to i s oslavami a vítáním nového roku. Asi bych měl porozumět…
V životě jsem si splnil jen jedno předsevzetí. Byl jsem tehdy ještě malý. Ne, že bych od té doby příliš vyrostl, centimetry příliš nepřibývaly, to spíše pády. Po jedné nepříjemné události, jsem si dal předsevzetí, že bych neměl jíst nažloutlý sníh a toho se od té doby držím. Alespoň na něco můžu být hrdý. I když mám stále pocit, že postrádám něco, co by dalo mému životu trochu autentický smysl. Autentičnost, to je asi to, co moje existence zcela postrádá. Ačkoli má dosti velký význam pro finanční úřad. Chtělo by to alespoň nějakou tu vznešenou myšlenku. Něco za co bych se postavil. Samozřejmě, že i já jsem dospěl k některým poměrně hlubokým myšlenkám, i když ty se teď bez výjimky točí kolem jedné modrooké dívky a páru krajkovaných punčošek. A vůbec se za to nestydím. Vzletné myšlenky snad přijdou se stářím. Zatím se chci milovat na osamělých plážích, vyměňovat si plaché pohledy nad červeným vínem při světle svíček a hrávat Carcassonne v Carcassonne…
Je teď totiž všude plno bláta. V těch stejných ulicích, které v jiných čase krmí slunce, je příliš šedivě. Příroda nyní zapomíná zastřešit nebe modrou barvou. A tak se točíme zády k poutníkům, kteří zašpinění světem stepují před domovními dveřmi, přešlapují v průchodech a usínají v parcích. Mají přeci tytéž sny, jen realističtější probuzení. A nic na tom nemění pár kartónů krabicového vína. Nechávat ukryté vzkazy už se prý dnes nehodí, pod nánosem novostí se vzdalujeme rozhovorům o sobě a příliš se upínáme na věci, které je možné osahat, jež je možné vlastnit. Z vypravěčů se stávají tlumočníci a z autorů přepisovatelé. Údajně míříme výš! Či spíš. Udatně míjíme, víš? Nenahmatatelně ve svých vlastních šatech, dle poslední módy. Je mi smutno. Vzdávám se. Konec velkých prohlášení a malých činů. Jsem dospělý, jak jsem si to vždycky přál. Svět už nezměním, alespoň se ale můžu obklopovat podobně smýšlejícími bytostmi. A to je moje předsevzetí. Pouštím si Sluneční hrob… Autenticky!
Žádné komentáře:
Okomentovat