Královská

Bylo nebylo jedno malé království uprostřed hor. Lidé byli moudří, vzdělaní a žilo se jim tam dobře. Lidé tam však byly stále nespokojeni. V létě jim bylo moc teplo, v zimě moc zima, když měli prázdná břicha naříkali, když se jim naopak dostávalo, tak pak naříkali snad ještě více. Život tam ale ubíhal tak, jak většinou ubíhá. Rychleji než chceme. Toto království mělo kdysi dobrotivého krále Tomáše, na kterého se stále vzpomínalo, dokud nezačal vládnout král Václav I. Byl moudrý a pro mnoho lidí se stal určitým symbolem, i když sám po tom nejspíše netoužil. A často jeho slovům naslouchali i velcí králové odjinud…

Po něm nastoupil král Václav II. Velice vzdělaný král, který se po celou dobu kralování chtěl velikostí přiblížit svému předchůdci. Václav II. měl však jednu vadu. Na celé své království pohlížel vždy jen svým úzkým kukátkem, jež mu znemožňovalo vidět svět jiným pohledem i v jiných barvách. Čím byl starší, tím více přikrmoval svou pýchu, a zestárnul v Ješitníka. Když nakonec dokraloval, přesněji byl postižen virem (nebo vírou?) jisté Amnézie, musel se hledat jeho následovník… 

Lid dále toužil po království, a proto se obraceli s nadějí na starého knížete, který nosil na klopě srdce krále Václava I., jemuž byl vždy rádcem a přítelem. Kníže však zažil už mnoho zim a také se zdálo, že z hlasu lidu často usínal na vavřínech, které mu ono království věštilo a v něž tajně doufalo. Navíc jeho spolčení s mocným a lidem opovrhujícím strážcem státní kasy, mnohé donutilo odvrátit pohled od knížete… 

Někteří lidé se proto obraceli směrem k lesům, z jejichž lůna se o královský post ucházela víla, která by ale raději než post, běhala bos. Její vidění světa bylo jiné než zdejšího lidu, který nechtěl, nebo spíš se bál koukat zpět do lesů, jelikož pohled dle novodobých mudrců má směřovat k ocelovým výšinám. Viděla svět možná až příliš barevně a k tomu se v šedotmavosti velkých království nevzhlíží… 

Z dálky z Velkého království se vrátila vznešená kněžna. Nechtěla se spoléhat na mocný lid z království, takže se stalo, že její návrat mnoho lidu ani nezaznamenalo. Navíc lid má stále strach z cizot valících se z Velkých království.

Novoty přicházeli i s kejklířem, který by jakoby spadnul z nebe. Tento kejklíř však vsadil až na příliš exotický vzhled, který mu zabraňoval lépe oslovit jednotvárně a škatulkovitě smýšlející lid království. Možná to bylo dobře, jelikož kejklíř sám mnoho o vládnutí nevěděl, a tak raději odešel komponovat sonátu, pří níž zatroubil na svůj odchod… 

Pak tu byl kupec, kterému říkali Poklesek. Vše měl vždy perfektně spočítáno, dokud ho ve zlých časech nepožádali o dočasnou správu království. Onen kupec symbolizoval typ povahy, kterou oplýval téměř veškerý lid, jelikož kdysi prodal své svědomí, aby zajistil svou rodinu, která mu byla nejdražší. Lid však rád vidí své poklesky na jiných, a ještě raději na ně všelijací mudrlanti poukazují, i když by se raději sami měli držet za nos. Dnes za nos drží Pokleska a své svědomí kryjí pod proslovy reků, jimž dříve nemohli přijít na jméno. A Poklesek se tak musí brodit bahnem pokrytectví tohoto království… 

Z modré a oranžové se pak o království chtěli ucházet ranhojič Přemysl a vladyka Jiřík. Jeden se celý život staral o chod království, ale nikdy na sebe nechtěl vzít zodpovědnost za skutky a činy svých modrých. Navíc často halekal na Velké království a přitom nosil jeho barvy blízko srdci. Lid tak prokoukl jeho prázdné nicneříkající fráze o království. Vladyka Jiřík byl synem pobočníka krále Václava I. a mnohokrát ukázal pevnost svého svědomí a odvahu postavit se mocipánům, ale před kralováním by měl učinit ještě jiná hrdinství, aby lidu dokázal svou pravost...

Zbývala ještě rudá dáma. Dáma, jenž naprosto dychtila po moci. Po jakékoliv moci. Nejvíce ze všech se však v ní zrcadlila malost lidu v království, jelikož vše cizí považovala za nebezpečné a zlé. Nejraději by na hranice postavila hlídky pochopů, aby nás bránili i proti zlým větrům. Byla jak malý pes, který kvůli své výšce tolik štěká, aby se na něj snad nezapomnělo… 

A zbyl ještě jistý Zeman ze sousední vsi, který kdysi s králem Václavem II. ukul boudu na občany, aby mohli společně vládnout bez ohledu na pohledy jiných. Tento Zeman byl tuze veselá kopa a kde mohl, tam rozdával bonbóny, aby poddaným osladil život a hlavně zalepil ústa. I když byl nesmírně vzdělán, svou moudrost užíval jen k tomu, aby ostatním ukázal, jak jsou oproti němu hloupí. Na dlouho se také vytratil z myslí, jen občas vykouknul ze své nory, jak to dělá starý jezevec. A lid mu při návrat uvěřil a tak podlehl své děravé paměti… 

A co se nakonec stalo? To už bude na jiný příběh…